S tímto Martin Hrubý 100% souhlasí...čtěte!

29.4.2013 8:57, napsal Martin Hrubý

diskutujte, přemýšlejte o tom, zkoušejte nové věci...

O čem bude tento článek? Bude zaměřen na fotbalovou výchovu dětí a na můj pohled jak učit především nejmenší děti hrát fotbal. V poslední době proběhlo na www.fotbal-trenink.cz několik diskuzí na to, jak rozehrávat z autů, měnila se pravidla u nejmenších tak, aby hra byla co nejplynulejší a děti se nedostávaly pod tlak, učíme se jiný styl hry brankáře, atd.

 Kam se ubírá náš minifotbalSlyším hlasy, které říkají, že náš minifotbal (kategorie přípravek a mladších žáků) se neubírá směrem velkého fotbalu. Např. vyjíždění autů je základním rysem, druhým takovým, je hra na výsledek a taktizování kvůli výhře. Nejčastějším proti argumentem těchto věcí je: "vždyť učíme děti hrát fotbal, tohle, co zavádíte, už je jiný sport." Takový argument však neberu. Veškeré novinky si zkoušíme. A v momentě, kdy to není pro děti prospěšné, odstupujeme od toho. Mnoho trenérů ovšem jen kritizuje bez zkoušky. Odsoudí nový přístup, protože za něj se trénovalo jinak. A učíme přeci fotbal, ne něco jiného! Jenže, dle mého názoru, pak zůstaneme daleko za moderním rozvojem fotbalu a budeme plakat, jak je možné, že nás doma porazila Andorra 3:0. Každý trenér by měl občas jít při zápase mezi rodiče a poslouchat je, o čem mluví. Hodně ho to naučí a ukáže mu to skutečný pohled rodičů na fotbal, který děti učí. Nebo na fotbal, který učí jeho kolegové a kamarádi, kterým bezmezně věří. Je vidět, že osvěta mezi rodiči je malá a i když jim trenéři vysvětlují a vysvětlují, rodiče to nevidí v souvislostech. Nevidí, proč se učíme tuhle a tuhle věc, neboť si nevyzkoušeli, kam se děti dostanou za dva, tři či 6 let. Nevidí, proč se máme v nejmladším věku učit jen kličky, protože neví, že mnoho hráčů v kategorii mladších žáků nepřejde 1 na 1. Ani to nemohou vědět a nezbývá jim, než se spolehnout na instinkt, že jejich trenér rozumí fotbalu a ví, o čem mluví. Dnešní trend je však takový, že trenér je pod velkým drobnohledem a nemá nárok na chybu. Ač dělá svoji práci za pakatel, v mnohých klubech dokonce zadarmo a věnuje tomu svůj volný čas. Trenér ve většině případů netrénuje jen kvůli sobě, ale je tam pro ty děti (většina hájeckých to tak má). Samozřejmě trénuje, neboť ho to baví, ovšem věnuje tomu svůj čas, protože vidí na svých svěřencích to vtažení do této skvělé hry. A skrz tuto hru můžeme děti vychovávat do života. Výchova dětí by totiž měla být hlavním cílem fotbalu. Tedy já to tak cítím. V amatérských klubech nabízíme fotbal všem dětem bez rozdílu. Snažíme se je vést v prvních krocích života a skrz tuto skvělou hru naučit základním pravidlům a znát správné hodnoty. Fotbal by neměl být na prvním místě, ale měl by jít ruku v ruce s výchovou, a to vždy. Znám mnoho dětí, které jsou ve školách zlobivější, dostávají různé poznámky, puntíky, ale na fotbale se umí chovat. Dokážou poslechnout trenéra a naučit se znát a ctít ty správné hodnoty, které si pak odnesou do života. To je to, proč by měli vznikat různé amatérské spolky. Pokud se z nějakého klučíka urodí skvělý fotbalista, ba dokonce ligový, je to ta pověstná třešnička na dortu. V nízkém věku však ligového fotbalistu nepoznáte. Profesionálové tvrdí, že se to pozná okolo 12 let, já si myslím, že možná ještě trochu později. Do té doby by měly děti být přibližně na stejné úrovni. Chovat se ke každému individuálně, ale všem by se mělo dostat stejné příležitosti v rámci jejich možností. Př.: to, že někdo jde např. pouze na 4 zápasy na sezónu a jiný na 11 neznamená, že to dítě s 11 zápasy je protekční. Může to znamenat fakt, že ten, který jde na 4 zápasy, ještě není připraven na více a může to být pro jeho výchovu a rozvoj lepší. V praxi vím, jak se naše 05, kde máme skupinku 7 pomaleji se učících, mnohem lépe cítí na trénincích, kdy hrají vyrovnaně proti sobě, než na zápasech Elity, kdy je to na ně strašně rychlé. Přitom dovednostně, individuální techniku, zvládají stejné věci jako nastartovanější kluci, avšak pomaleji. Na druhou stranu je přirozené, že se tvoří skupinky v rámci výkonnosti kluků. Oni vycítí, kdo je "slabší" a kdo "silnější" a přirozeně se baví se spoluhráčem odpovídající výkonnosti. Neděje se tak ale i v životě? Já se také raději bavím s lidmi, se kterými mám společný třeba hudební vkus či obecně pohled na svět. Pro děti je zase společný fotbal, tedy jeho úroveň. Hudbu také poslouchají všichni, někdo však rock, jiný pop, někdo hip hop. Já bych si pak nejlépe rozuměl s tím, kdo poslouchá dechovku :-). To byl samozřejmě vtip, ale chtěl jsem na příkladu ukázat, že je přirozené, že se mezi hráči tvoří partičky dle výkonnosti. Tím neříkám, že se mezi sebou kluci nebaví, naopak je vedeme k tomu, aby si všichni rozuměli, všichni plácli, všichni se pozdravili. A to i se soupeřem. Vždyť pro nás to není nepřítel. To jen vyvolávají dospělí lidé. Já jsem samozřejmě rád, když moji kluci vyhrají, a to zejména tím způsobem, kterým se učíme (už se za chvíli dostanu k fotbalu). Ale ne za cenu nenávisti k soupeři. Fotbal je krásná hra a mnohdy ho provází zbytečné negativní emoce. Emoce jako takové k fotbalu nepochybně patří, neměly by však být negativní. A u dětí je vytváří hlavně touha dospělých mít okamžitý úspěch. Zatleskejme soupeři, který udělal perfektní kombinaci či kličku, starejme se o soupeře, když ho vidíme zraněného. Všem by mělo jít o stejnou věc, a to výchovu dětí, ať už jsme Háje nebo Kotěhůlky nebo Horní Dolní. Tím neříkám, aby vymizel klubismus. Naopak, ten je důležitý a skrz něj jsme právě schopní vnímat a šířit hodnoty. Tato ne příliš fotbalová omáčka je potřeba k pochopení principů fotbalu dětí. S mnohým nemusíte souhlasit, ale zkusme se zamyslet, jestli doba, jak jsme byli vychováváni my, nepokročila i ve směru výchovy fotbalové mládeže. Výše zmiňuji rodiče a jejich pohled, ale nevztahujte si to prosím háječtí na sebe. Kdo se tam vidí, ať si to na sebe klidně vztáhne a zkusí se nad tím zamyslet. Naopak já mám dobrý vztah s rodiči a myslím, že chápou, jak to děláme a jakým směrem se chceme ubírat. Jedině vzájemnou spoluprací dosáhneme toho nejlepšího pro děti. Občas je to ale boj, že? :-) Koučink dětíNyní se už dostanu k fotbalovým věcem, a to hlavně ve věcech předpřípravky a mladší přípravky, potažmo starší přípravky. Ovšem mnoho těchto bodů by se dalo zahrnout i do žákovské kategorie. Na Hájích trénuji pátým rokem, ale prošel jsem si všemi kategoriemi kromě dorostů a mužů. A ani mi to nevadí, protože nejvíc fotbalu se učíte v přípravkách. Je to nejhezčí, avšak i nejzodpovědnější práce. Hlavním cílem dle mého názoru není naučit je 100%, spíše nezkazit děti tak, aby se do budoucna mohly i nadále rozvíjet. V dnešní době nahrazujeme nejen tělocvik, avšak i pohyb venku, kdy má generace, ač už trochu počítačová, byla hodně venku a blbla, čutala, atd. Dnes je toho méně, a tak vlastně učíme děti se hýbat. Učíme je kotrmelce, učíme je gymnastickým prvkům a k tomu máme ještě trénovat fotbal. Do toho je vychovávat. Do toho nezapomínat na školu. Docela dost práce spadá na tyto dobrovolníky, nemyslíte? Zase jsem odbočil od fotbalu. Ale už jdeme na to. V přípravkách je hlavním cílem učit se individuálním dovednostem. A k hráčům musíme přistupovat individuálně. Udává se, že rozdíl mezi biologickým a kalendářním věkem dítěte může být až o dva roky, a to jak dopředu tak i dozadu. V extrému tedy může být dvěma stejně starým sedmiletým klukům 5 (7-2) a 9 (7+2), což je až čtyřletý rozdíl v rámci jednoho ročníku. Zajímavé, že? Určitě to zažíváte nejen u sportu, ale hlavně ve škole. Proto se učí hlavně tzv. HČJ (herní činnosti jednotlivce), v nejmladším věku převažují útočné: střelba, zpracování, přihrávka, klička, nabíhání, vedení. Asi tam je ještě něco, snad mi neseberou licenci :-). Cvičení samozřejmě probíhají na tréninku a jsem strašně rád, když je možné je dělat formou her, kdy se děti učí a ani o tom neví. Vždyť asi není těžké dát třeba na začátek pohybovou hru a dát třeba vybíjenou nohami, aby museli kluci vést balón, vyhýbat se spoluhráčům a trefovat je (střelba, přihrávka). Neučí se tak přesnou nahrávku na předmět v pohybu? Takových her se dá vymyslet mnoho. Ale na to jsou větší odborníci jiní, než já, sepsali knihy a doporučuji si některé z nich sehnat a koupit. Jsou i dovednosti, které naučíme staticky, drilem, např. kličky, ale i dril k fotbalu patří. Zakousnutí se do něčeho, co nám ze začátku nejde a pilování toho, až nám to začne pomalu jít, je důležitým prvkem i v životě. A jsme zpátky v předešlé části textu. V této části budu vykrádat Tondu Plachého. Snad mi to odpustí, ale určitě bude rád za každou osvětu. Když jsem hrál jako malý kluk fotbal, byl jsem pod tlakem trenéra ze strachu udělat chybu. Jenže jak se má člověk něco naučit, aniž by dělal chyby? To by musel být omnipotentní (z latiny, v češtině všehoschopný). Podívejte se na Španěle, na Brazilce, ti jsou strašně sebevědomí. To je důvod, proč je důležité děti pod tlak nedostávat, neřvat na ně, když udělají chybu při pokusu zkusit si dovednost z tréninku, např. kličku. Naopak, úspěchem je, když vyjde alespoň 1 pokus z deseti. Ten pokus je třeba náležitě ocenit, zatleskat a příště již vyjdou tři pokusy. Pak nemusí zase vyjít žádný, protože u dětí je to jak na houpačce, ale další zápas jich může být zase více. To je třeba vysvětlovat nejen dospělým, ale i dětem. Chválit je za snahu hrát, o něco se pokusit, kárat za bezhlavé odkopávání. A to kdekoliv na hřišti. Víte, dovolit si kličku před vlastní bránou je i pro děti náročné, uvědomují si, že když jim nevyjde, dostanou branku, o to je cennější, když si ji tam zkusí. Když se nebojí, té chyby a věří si, že to zvládnou. Z mého pohledu je dětem jedno, zda kličku zkusí před vlastní bránou, či uprostřed hřiště, protože první co udělají při neúspěšném pokusu před vlastní bránou a obdržené branky je pohled na trenéra či na rodiče. Pokud je podržíme a pochválíme za snahu, udělají ji tam i příště. To hlavně dospělí vědí, že úspěšnost kličky je značně menší a obdržení branky se blíží, proto se nemusí udržet a křiknou na dítě, které se raději míče zbaví, protože děti nemají rády, když se na ně řve a jsou kritizováni. Přesně tak, jak to bylo u mě, když jsem se učil hrát fotbal a udělal chybu. Vtipné na tom bylo to, že nám pak trenér říkal, že se chováme alibisticky. Ještě je zde jeden pokyn, který mi také vrtá hlavou. Slyšel jsem ho i u mnohem zkušenějších trenérů a zásadně s ním nesouhlasím. Míč se blíží do zámezí a diváci či trenér křikne: PUSŤ HO! Já bych řekl (už si to totiž moc nepamatuji), že pro dítě, které chce hrát fotbal, je míč vším. On za ním letí jak splašený, protože si přeci chce zahrát, chce se s ním pomazlit, chce si udělat kličku. Jenže protože je pro dospělé výhodnější aut, protože máme jistotu, křikneme to na něj. Je to prkotina, že to tady tak rozebírám, ale snažím se poukázat na to, že dítě vidí situaci úplně jinak a my mu bráníme v rozvoji. Děláme z něj jen loutku, která poslechne náš příkaz. A zde se dostávám k hlavnímu bodu koučinku. Mluvení během zápasu. Mluvení během zápasuZačnu otázkami. Odpovězte na ně dle svého uvážení. Myslíte si, že se děti více naučí díky příkazům během zápasu, nebo pozvolnější formou a vysvětlováním při tréninku? Měl by se klást větší důraz na zápas? Kde můžeme děti více naučit, během 4x12 minut dlouhého zápasu, či během tří tréninku v týdnu? Je v učebním procesu důležité rozlišovat přátelské utkání od mistrovského? Zápas je pro trenéry důležitý v učebním procesu. A to z jediného důvodu. Trenér vidí, co se jeho svěřenci naučili v trénincích a jak to dokážou aplikovat v těchto utkáních. Pokyny na tréninku a na zápasech máme podobné, ne-li stejné, jenže při tréninku si můžeme vysvětlovat. Můžeme hru zastavit a povídat si o ní. Kluci řeknou svůj názor, trenér řekne svůj názor a mastí se dál. Trenér během hry na tréninku řekne, hele kluci, podívejte se na to, nemyslíte si, že jste hodně v chumlu? Kdo si křikne o přihrávku? Může to zastavit. A k tomu slouží i různá průpravná cvičení, ale hlavně průpravné hry. Rodič však přijde jen na zápas a neví, jak jeho dítě trénovalo, jestli si dneska neřekli novou věc a on na něj řve tu starou. Nikdy jsem nebyl zastáncem toho, aby rodiče byli při zápasech úplně zticha. Moc se mi líbí, když fandí. Když fandí dobrému fotbalu, tedy hlavně svým dětem, ale dokáže ocenit i soupeře. Zatleská se, když dají kluci branku. Oni totiž podporu rodičů vnímají a je pro ně moc důležitá. To jsem ale trochu odběhl. Chtěl jsem se vrátit k pokynům během zápasů. Udělám však ještě drobnou odbočku. Dříve se hrál fotbal na pláckách, kde děti nikdo nekoučoval. Naučily se tam hrát samy. A dalo jim to strašně moc. Dnes máme potřebu dětem radit, aby si neprošly těmi chybami, které my jsme dělávali na tom m´plácku a díky nimž jsme se zlepšovali. Když však na děti budeme mluvit a říkat jim, jak to mají udělat, např.: "Pájo, teď udělej kličku, nahraj Honzovi, sakra Péťo, už mu tam naběhni, Honzo, dej to Péťovi, Péťo střílej." tak koho tím rozvíjíme? Pokud padne branka, tak čí je to branka? Je to gól těch hráčů, nebo trenéra, který kluky využil jako loutky k tomu, aby dosáhl branky? Můj názor znáte. A i když jsem kluky nikdy moc "neloutkoval" v tomhle mi pomohli přednášky a články výše zmíněného Tondy Plachého. Člověk si musí uvědomit, čeho chce dosáhnout. Rozvoje dětí? Pak musí na kluky mluvit jinak, nebo nemluvit v některých situacích vůbec. Trenér nejlépe ví, co se kluci na tréninku učili a jak jim to šlo. Co když chce vidět, jak si hráči s učební situací poradí, ale vstoupí mu do toho fanoušek a jedním pokynem zhatí možnost vidět celotýdenní práci? Není to škoda? Jak tedy mluvit na kluky? To je velmi těžké a hlavně popsat to do textu téměř je pro mě téměř nereálné. Základem by však mělo být, abychom jim jen nenařizovali, co mají dělat a oni to bezhlavě plnili. Ať nad danou situací kluci přemýšlí a my je můžeme jen popostrčit. Upozorňovat na věci, např. když má soupeř míč, tak aby se podívali okolo sebe, aby si obsadili hráče. Pochopí to třeba jen jeden u nejmladších kategorií, ale to je úspěch ne? V 6 letech jsem trhal na hřišti pampelišky. Nebo neříkat nahraj Honzovi, ale spíš, aby dotyčný zvednul hlavu. Samozřejmě upozorňovat, aby nenakopávali a nepadali. Vždycky říkám, když se snažím předat radu začínajícímu trenérovi, že mé dva pokyny u nejmenších jsou jednoduché: nepadat, nenakopávat. Nejraději mám situace, kdy se spletu, kdy si například myslím, že hráč nakopl a že se míče zbavil ledabyle a on mi odpoví, že přeci nahrával Tomovi. Tím mi dá najevo, že ví, o čem mluví, ač mi ukáže, že se pletu. Ach ty drzé děti :-). Vhazování autů a rozehra brankářeV mladší přípravce se před rokem objevila nová možnost, a to vyjíždění z postranních autů či rozehra autu nohou ze země. Konzervativní lidi to hned odsoudili, ovšem zamýšlející se lidé si to prostě vyzkoušeli. My poprvé na soustředění, kdy jsme se domluvili, že vyzkoušíme, aby kluci během zápasu dělali pouze jednu věc. Tak jsme se dohodli, že budeme jen vyjíždět. To byla velká chyba. Ať kluci umí všechny možnosti a ať se rozhodnou sami. Tohle jsme zavedli asi po třech utkáních a v praxi se nám to strašně osvědčilo. Tady vidíte, že trenéři dělají chyby, ale snaží se je odstranit ve prospěch dětí. Hledají různá řešení, jak vylepšit učební proces fotbalu dětí. Tak jsme tedy začali používat všechny tři možné způsoby. A je to skvělé, koukat se, jak se hráči rozhodují. Jednou tak, podruhé jinak. Ani si nemyslím, že zde existuje špatné řešení, akorát jiné, které bych použil třeba já. Ale kluci třeba danou situaci vidí jinak. Kdo nezkusil vyjíždění, ať si to vyzkouší a až potom to odsoudí. Říkat, že přeci učíme hrát děti dospělý fotbal, je trochu výmluva a strach před novotami. Nikdo přeci nechce fotbal zničit. Podobná polemika nastala i u rozehrávky brankáře. Cílem v Praze bylo sjednotit pravidla tak, aby nebyl téměř rozdíl mezi tím, kdy to je v autu a kdy brankář chytí míč ze hry. Od jara má tyto tři způsoby rozehrání: vyjetí, výhoz rukou, rozehrávka nohou ze země (pokud je míč z autu, tak hráči soupeře musí být za vápnem). Existuje ještě jedna možnost, kterou zakazuji na námi pořádaných turnajích, a to výkop z ruky. Myslím si, že u nejmenší kategorie by neměl brankář vykopávat míč z ruky, protože tím se neučí hrát fotbal.Obránce či zadní útočníky to přelétává a létá to až na přední útočníky, kteří přebírají míč ze vzduchu. Brankář měl ještě na podzim strašně obtížnou situaci, když rozehrával výkopem ze země. Je strašně jednoduché obsadit hráče, když si nemusím hlídat brankáře, protože nemůže vyjet. Navíc to bylo stresující, neboť většina těchto rozehrávek dostala rozehrávající tým hned pod tlak. Na brankáře, který za zápas dostane někdy až 30 gólů, připadal další stres, neboť mnoho lidí vinilo ze špatné rozehrávky právě jeho. Chudák. Já se těm dětem divím, že do té branky chtějí chodit.

Když jsme u brankáře, tak na Hájích vnímáme jeho hru poněkud odlišně než většina týmů. Neříkám, že jsme byli první, ale zavedli jsme model, kdy chceme, aby se brankář hodně zapojoval do hry vybíháním z branky. Stále chceme, aby byl poslední, ale když je zadní útočník ve vápně soupeře, tak brankář přeci může být na půlce. Stejně brankáři nic nedá, když bude jen stát na brankové čáře, protože chytit střely na tak velkou brány, to je šance 1:10. Takže tam bude 12 minut stát, sem tam vyloví míč z brány a nic z toho. Takhle když se zapojí do hry, tak ho to rozvíjí. Neškatulkujeme brankáře, chytá vesměs, kdo chce. Většinou je na každou čtvrtinu jiný brankář. V tom nevidím problém. Petr Čech také začal chytat až v 10 - 11 letech a podívejme se, kde je dnes. Samozřejmě nevýhoda vybíhání je v nakopnutých střelách z dálky, které uznávám, když to vidí hráči sami, ale ne když na ně řvou okolní lidé, nakopni to, je prázdná brána. To je pak zase jejich branka. Výsledek, to je věčný boj.

Co je dobrý výsledek?A opět otázky. Co je u dětí bráno jako dobrý výsledek? Jsou to nějaká čísla nebo pokrok u jednotlivých hráčů? Asi by se dalo říci, obojí. Ovšem nesmí být to první na úkor druhého. Když upřednostňujeme výsledek na úkor rozvoje hráčů. Když je pro nás jen ta jedna výhra důležitější, než dlouhodobý proces. Na učení fotbalu máme dnes již nějakých 14 let. Děti dnes začínají v 5 letech a v 19 nakukují do dospělého fotbalu. 14 let, to je strašně dlouhá doba. Možná to vyznívá, že je mi jedno, zda prohrajeme či vyhrajeme. Jedno mi to není, ovšem podle toho neměřím úspěšný/neúspěšný zápas. Můžeme vyhrát, ale hrát špatně a neuvidím pokrok. Budu raději, když prohraju, avšak kluci předvedou dobré věci. Výkon (u nejmenších dětí jednotlivců než u celého týmu) je pro mě tedy na prvním místě. Já ani v průběhu hry nevím, jak tam ta čísla naskakují. Navíc mnohdy ani kluci neví, že prohrávají, protože žijí ve svém světě. To se mi stalo na Mendelce, když jsme byli na turnaji. Dostali jsme branku na 8:0, přiběhl ke mně jeden klučina (1.třída) a ptal se, co se stalo. A já říkám, že jsme dostali gól. A on na to: "Kolik to je?" Říkám, že 8:0 (tedy je jasné, že jsme museli prohrávat). Následná otázka byla: "A kdo vede 8:0"? :-) Bohužel, aktuální výsledek zápasu je pro některé natolik důležitý, že nehrají všechny děti stejně dlouho. A jsme u té výchovy a u hodnot. Mluvím o těch nejmladších kategoriích. V zimě jsme uspořádali mnoho turnajů, kde jsme poprvé zavedli umístění podle počtu branek. Mnohým týmům se to nelíbilo. Opět je to o přístupu trenéra, neboť zase jsem si zkusil, že když se hraje na počet branek, tak se kluci snaží stále hrát a útočit. Dominovali jsme na turnaji s Květňákem, kde se hrálo na body, já klukům řekl, že se hraje na góly a furt jeli naplno. Ale vraťme se k nelibosti týmů se systémem na góly. Když jsem s některými mančafty rozebíral, proč se jim to nelíbí, narazil jsem u jedné vedoucí na situaci, že když vedou 2:0, tak kdyby se hrálo na body, tak nastoupí do zápasu slabší kluci, ale že v tomto systému tam ty kluky do hry dát nemůžou. Na otázku, proč je nehrají všechny děti říkala, že si nemyslí, že to dělají špatně, když od podzimu se pravidelně umísťují na turnajích na prvních třech místech. Jednalo se o ročník 2006. Tedy někteří šestiletí špunti nenastoupili, protože se hrálo na aktuální výsledek, protože oni se učí pomaleji. Stejně tak na turnaji škol 1. a 2. tříd jsme hráli s Mendelkou (jen prvňáci) proti nějaké ambiciózní škole. Hráli jsme velmi dobře a soupeřící škola to poznala. Jelikož jsme střídali hned vedle sebe, slyšel jsem, že hráči na střídačce se ptali paní učitelky, zda půjdou hrát a ona jim odvětila, že proti této (naší) škole ne. Nechci kritizovat, že to dělají špatně. Samozřejmě můj subjektivní názor je takový, že když už vezmu dítě na turnaj/ zápas, tak ať dostanou všichni stejnou příležitost. Nikdo neví, zda ten kluk na střídačce nebude za 20 let kapitánem reprezentace, ale můžeme ovlivnit, zda zůstane u fotbalu, či odejde, protože na střídačce se nedostane do hry. S tím souvisí ještě jeden příklad. Na jednom turnaji jsem se bavil s jedním klukem soupeřova týmu (ročník 2005), který z 12 minut strávil 10 na střídačce. Když jsem se ho ptal, proč nehrál takovou dobu, tak mi odpověděl, že udělal nějakou chybu a že až se to naučí, tak půjde hrát. Upozorňuji, že ta chyba byla fotbalového, nikoliv výchovného rázu (což bych schvaloval). Kde jinde, než na hřišti, se má naučit tu chybu odstranit? ZávěrAsi by se k tomuto tématu dala napsat ještě velká porce věcí. Myslím však, že 6 stránek je dostačující. Jak jste si možná všimli, je to směřováno hlavně k nejmenším dětem, tedy mladší přípravky a předpřípravky. Jedná se převážně o mé subjektivní názory. Nemusíte s nimi souhlasit a ani je Vám - pokud nejste rodiče mých svěřenců :-) - nevnucuji. Možná jsem to psal hodně negativně, avšak musím říct, že klima u malých fotbalistů se hodně zlepšilo. Mám radost z mladých trenérů, kteří naplňují svazovou koncepci. Vzdělávací úsek FAČRu odvedl velký kus práce. Je jen na nás, na trenérech, zda budeme chtít vnímat moderní trendy. Já osobně si myslím, že bychom je neměli přijímat bezhlavě, avšak vyzkoušet a když se nepovedou, tak nevadí, pojedeme dál a budeme hledat. Přeji všem, aby se i nadále fotbalem bavili, je to skvělá hra a přináší spoustu nového do života. Otmar MansourOtmar MansourOrganizační a sportovní manažer mládežeFC Háje JM; Háje-SOS, o.p.s.